Vlasy

  Stála jsem nad umyvadlem a sundavala si gumičku z vlasů. 

   "Do háje! Zas tolik vlasů!" 

   S veškerou pečlivostí jsem se je snažila sundat z gumičky, aniž by žádný nespadl na zem. 

   A vyhodit!

   Mého spolubydlícího moje vlasy dost rozčilujou. Poslední dobou se ani nedivím. Jsou opravdu všude. 

   Na podlaze jich je zase velké množství. Posbírám je. Vyhodím.

   Stojím nad umyvadlem, umývám si obličej. Rutinně. Ranní bezspánková otupělost.

   "Jednou tak budou třeba rozčilovat mého muže..."

   Pokračuji ve své činnosti. Můj pohled sklouzne na umyvadlo.

   "...mě pak třeba budou stejně tak rozčilovat zbytky oholených vousů na umyvadle."

   Usměju se.

   "...je to vtipné. Budu se rozčilovat a budu někoho rozčilovat, protože někoho budu milovat. A naopak."

   Přijde mi to opravdu vtipné.

   Chvíli. Pak mi celé to mystérium prostého faktu udělá neskutečnou radost!

   Je to geniální!

   Přemýšlím, jestli budu jednou schopná, uvědomit si ten fakt, až mě zrovna něco takového doopravdy namíchne.

   Přitom... je prakticky nevyhnutelné se do takové situace nedostat.

   Nicméně to znamená, že když mám občas s někým problém, je to i proto, že s ním mám vztah. Je to proto, že ho mám ráda. 

   Myslím, že jsem v tu chvíli pochopila i část rodičovské lásky. 

   Aneb "Spratek může být milován."

   Vlastně i Boží Lásky!

   Pro své rodiče nejsem jednoduchým soustem. Mají to se mnou těžké. 

   Ale poprvé zažívám pocit, že není jen o tom, že jsem špatná dcera.

   Ale že jsem milovaná dcera. I když ne nejlepší.

   Poprvé pociťuji opravdovou vděčnost za své rodiče. 

   Poprvé cítím, že jsem je do téhle chvíle dostatečně neocenila.

   Problémy jsou. A i když to bolí obě strany, je to proto, že milujeme a jsme milováni.

   A v tu chvíli jsem neskutečně vděčná za víru! 

   Chtít opravdově věřit, opravdově milovat, znamená nalézat Pravdu!

   To Víra mě nutí jít na dřeň! Bojovat sama se sebou.

   Chtít víc a nespokojit se s málem.

   Chtít opravdovost a nespokojit se s iluzí.

 

 

 

 

   Jsem toho tak plná, že se rozhoduji jít hned teď na mši.

   Je neděle ráno.

   A nenapadá mě důstojnější způsob, jak završit toto poznání.

   Jdu do katedrály.

   Před dvěmi týdny jsem byla na Velehradě. Koupila jsem kamarádce pohled. Neposlala. 

   Nyní se s ní stručně dělím o své právě nabyté poznání. 

   "Štěstí je skutečné, jen když ho sdíleme."

   My můžeme být šťastní. Máme Boha. Máme rodinu. Máme přátele.

   A máme být komu vděční.

   

   Zaváhala jsem, jestli by nebylo rozumnější jít spát.

   

   Šla jsem. 

   A bylo to takové ráno, kdy jsem cestou šla koupit známku na pohled a v obchodě hráli mou oblíbenou písničku. Poslala jsem pohled.

   A na schodech v metru někdo růžovým sprejem napsal "VH" a já si hned vzpomněla na Havla. 

   A když jsem jela šalinou, tak jsem viděla paní, která měla šaty, které si chci koupit.

   A i když jsem špatně přestoupila, stejně jsem přišla zavčas.

 

   V katedrále nás bylo pomálu. Mše nebyla ničím výjimečná. Vše jelo podle svého řádu.

   Má objevená Pravda byla mým tichým tajemstvím.

   Evangelium pro mě bylo jen osobní potvrzením všeho, co proběhlo.

  "Bůh si mě však už v lůně mé matky vybral a svou milostí povolal a rozhodl, že mi zjeví svého Syna, abych o něm kázal radostnou zvěst pohanům. Neradil jsem se hned s lidmi ani jsem nešel nahoru do Jeruzaléma k těm, kteří byli apoštoly přede mnou. Odešel jsem do Arábie a pak se zase znova vrátil do Damašku."

   Vrátila jsem se domů a šla spát. Můj život pokračuje. 

   Ještě pár dní si budu uvědomovat jedinočnost té chvíle. Než splyne se všedními dny. Ale já už budu zase trochu jiná. I když se podle toho v životě mnohokrát nebudu chovat...

   ...ale já chci!