Ze šaliny II.

   Jela jsem šalinou, začtená do knížky. Trasou, kterou jezdím do práce. Znám ji tak už velmi dobře a pokud se znovu a znovu nekochám těmi místy či nedumám o nesmrtelnosti brouka nepřítomně hledící z okna a stejně tak jako toho dne kupříkladu čtu,  tak zároveň podvědomě sleduji dění kolem. 

   Na jedné zastávce mě překvapil počet lidí, kteří zde nastupovali. Obvykle tu moc lidí nenastupuje.
"A nebo tu já v tuhle dobu většinou nejezdím..." uvědomila jsem si. Každopádně tak jako tak jsem zůstala zahleděná do knížky. Postřehla jsem, že si ke mě přisedá muž, který vypadal divně už od pohledu. Měl takový zvláštní výraz ve tváři. I několik dobře viditelných šrámů. Byl pobledlý a jeho rány o to víc vystupovaly. Pod očima měl tmavé kruhy a jeho oblečení vypovídalo o tom, že si nežije nejlépe.

   Ten výraz mě dost odradil. Jak si přisedal, v duchu jsem si říkala: "Ne, ne, ne, prosím ne...!" Neměla jsem ten den vůbec náladu být s kýmkoliv cizím v kontaktu. Byť jen očním. A on vypadal opravdu divně.

   O to urputněji jsem se začetla do knížky a hlavu nahnula tak, aby mi vlasy spadly do obličeje ze strany, kde vedle mě seděl onen muž. A já tak získala určitou "ochranu".

   A pak to přišlo! Uslyšela jsem jakési zamumlání a v duchu si útrpně řekla: "Už je to tady!" Nereagovala jsem, ale naklonil se ke mě a něco mi říkal. Opět jsem nerozuměla. 

   Nechtěla jsem ho ale ignorovat otevřeně a tak jsem se s povzdechem otočila k němu a zeptala se: "Prosím? Já vám nerozumím."

   A on: "Ptal jsem se, jaký používáte parfém."

   Byla jsem tím zmatena. Člověk, který očividně nemá ponětí o parfémech. Nebo je to nějaký parfémový úchyl?!

   Vyjeveně jsem se znovu zeptala: "Co jste říkal?"

   A on: "Jaký používáte parfém?"

   Pochybovala jsem, že by mu to co řeklo. Jednak nepoužívám žádnou všeobecně známou značku a on... Ale víte jak. Třeba pak dá pokoj.

   Řekla jsem mu tedy název. S trochu povýšeným uspokojením jsem v jeho výrazu shledala, že neví, o čem je řeč. A na to konto jsem beze slova zaměřila svou pozornost opět ke knížce.

   Jenže on se ke mě nahnul! Už jsem očima hledala případnou pomoc u paní sedící naproti. 

   A najednou slyším naprosto klidným a milým hlasem: "To neznám. Ale každopádně jsem si sedl moc dobře."

   Nevěřícně jsem se na něj podívala a řekla jen: "To jsem ráda. Děkuju.". A v duchu jsem si opakovala: "Prosím, ať nemluví dál, ať nemluví dál!" A už přemýšlela nad tím, že jestli se mnou pojede dál - zda vystupovat na svoji zastávce nebo zajet někam dál, dokud se ho nezbavím.

   Člověk je z MHD totiž už zvyklý na ledaccos. A já bohužel postrádám určitou dávku asertivity a můj důvěřivý kukuč láká různá individua.

   Úplně vnitřně zablokovaná, sedíc v křeči, jsem očekávala další příval jistě obtížných řečí. Ale bylo ticho.

   Moje napětí pomalu ustupovalo, i když jsem tomu pořád nechtěla věřit.

   Nakonec jsem se začala usmívat.

   Pán vystoupil ze šaliny, už se po mě ani nepodíval. I když vypadal nuzně, tak mi ho v tu chvíli ani nebylo líto.

   Měla jsem pocit, že nemám důvod, aby mi ho bylo líto. Protože on si lítost nezasluhoval. Byl to on, kdo z arény vycházel jako vítěz. Možná chudý, možná životem neoblíben, ale... Uměl prostě jednoduše pochválit to, co se mu v danou chvíli líbilo.

   Čekala jsem u sebe pocit studu za svoje škatulkování a odměřený přístup. Kupodivu se nedostavil ani v dalších dnech. Za to tu cestu domů jsem se tiše usmívala.

   Jak je někdy jednoduché udělat někomu radost! A jak jsme my lidé bláhoví!

   Po dlouhé době to je "ten bod", ke kterému se zpětně vracím. Když si jen nevědomky vzpomenu, pousměju se. A ten den v tu chvíli získává příslib spokojenosti a tiché vnitřní radosti.