Třešť-Znojmo

V noci na sobotu se mi nepodařilo jít brzy spát. Balení jsem nechala typicky až na ráno.

Ale neměla jsem výčitky. Marta měla po maturitě a předchozí den rozlučku se svou třídou. Tudíž s brzkým odjezdem se počítat nedalo.

Pamatuju si, jak mi jen ráno přišla sms od Marty a já ještě v polospánku luštila něco v tom smyslu, kdy tedy vyrazíme. Sice ne moc prakticky, ale dohodly jsme se na jednu hodinu.

Ještě jsem si poležela a pak jsem se jala začít dávat dohromady věci, které si sebou povezu. Lépe řečeno, udělat ještě užší výběr z věcí, které jsem si přivezla z Prahy.

Sem tam jsme mezitím s Martou prohodily skrz facebook nebo icq, co která bere.

Největší šok při balení pro mě byl, když jsem se taťky zeptala, kde že je ten stan, na který jsme se domlouvala, že si ho půjčíme.

Odkázal mě do jedné skříně a tam byl stan jako kráva! Přes metr dlouhý, přes třicet čísel široký a minimálně dalších třicet vysoký! V tu chvíli mě polívalo silné horko...

Naštěstí náš malý, skladný, ladný, lehký stan byl schovaný hned za tímhle stanovým slonem.

Čirou náhodou jsem ještě zahlédla na seznam.cz, že na mapy.cz nově fungují plánovače tras cyklostezek! Trasu jsme sice měly jakžtakž vytyčenou, ale toto se náramně hodilo. A tak jsem nám trasu z Třeště do Znojmo ještě narychlo vytiskla.

Jelikož prakticky čistou vodu nepiju, rozhodla jsem se ze spořivých důvodů s sebou táhnout dvoje litrové šťávy.

Ještě jsem s taťkou a bráchou poobědvala a nechala je jejich chlapské domácnosti pro příští dny.

Martu jsem vyzvedla doma. Bydlí v kopci, který nás čekal jako první. A nebyl to ledajaký kopec. Od mala ho nemám ráda. Ale stejně jako kopce následující, žádným jsme se nehodlaly nechat pokořit.

Nejvíc mě ale štvalo, že hned v začátku mě zlobí řetěz. Na těch nižších převodech se prostě někdy zasekl a když má člověk našlápnuto do prudšího kopce, není to zrovna příjemné.

Když jsme dojely do Stonařova, napojily jsme se na hlavní tah na Znojmo. Taková menší dálnice. Jízda zde rozhodně nebyla příjemná. Spousta aut, sem tam nějaký náklaďák, kamion a byla sobota. Tudíž hafo lidí pravděpodobně jelo na dovolenou.

Naštěstí po krátkém úseku jsme sjely na cyklostezku, která pokračovala směrem na Želetavu přes Opatov a Předín.

Sice jsme jely v největších vedrech, ale téměř veškerá cesta vedla lesem, takže byla velmi příjemná.

Ale pily jsme o stošest a brzy všechny naše tři lahve pily prázdné. A tak jsme v Lesné zastavily u silnice, opodál domu, na kterém pracovala jedna rodina.

Pobrala jsem lahve a zamířila k nim s prosbou o vodu. Mezitím, než nám jejich mamka postupně napustila vodu, povídala jsem si nejspíše s taťkou a jakýmsi známým. Dost se podivovali nad naším výletem. Když jsem jim řekla, jak dlouho jedeme a odkud, docela zírali. Ale mě to nepřipadlo jako kdo ví co. Rozhodně ne v porovnání s tím, co nás ještě ten den čekalo.

Během hovoru ke mně vždy přiběhlo dítko s jednou lahví vody a odcupitalo pro další. Tímhle způsobem mi postupně nanosilo všechny tři a v závěru přišla maminka s malou lahvičkou od Montyho.

Překvapeně jsem se na ní zadívala, jak mi ji tak podávala. Hned ale dodala, že nám do ní nalila bezovou šťávu, abychom nemusely pít čistou vodu a měly jsme i na cestu.

Byla jsem mile překvapená. Poděkovala jsem, rozloučila se a šla k Martě. Za sebou jsem ještě slyšela: "To jsou zdravotní sestřičky a chtějí jet až do Bratislavy."

Problém nastal s lahvičkou šťávy. Nebylo ji kam dát a bylo zapotřebí, aby stála. Nakonec jsem jí nacpala do své botasky, které jsme vezly jako druhou obuv a doufala, že se šťáva za jízdy nerozleje. Mezitím jsme se ale obě dokázaly dobře zalepit.

Takto sladké jsme pokračovaly podle cyklostezky, ale kdesi se stala chyba a místo, abychom objely Želetavu, dojely jsme přímo do ní. Na náměstí jsme koukly na místní mapu a napojily se opět na cyklostezku.

Zde bylo podél cesty několik třešní a my neodolaly. Byly dobré a osvěžující, ale tak kyselé! V jednu chvíli, kdy jsem chtěla jednu utrhnout, jen při doteku, zní vystříkla šťáva. A přímý zásah! Byla jsem sladká po celém krku až na tvář!

Přemýšlely jsme, jestli ty třešně nejsou kyselejší jak žaludeční šťávy. Aneb kdo s koho?!=)

Hodily jsme do sebe ještě pár rozinek a jelo se dál.

V Lesonicích jsme dojely k místnímu JZD. Což ale v podstatě JZD nebylo. Na budově byl nápis "Rolnická společnost Lesonice a.s.". Tento nápis nás hodně překvapil a obě jsme se u něj tak rozesmály, že jsme se na tomto místě s budovou za námi nechaly vyfotit místním rolníkem.

V jednom kopci řetěz zazlobil natolik, že si dovolil spadnout. S Martou jsme se k němu sehnuly zaráz v jednu chvíli a narazily jsme do sebe helmami. Rychle se nám ho ale podařilo nasadit a pochvaly jsme si, že je to lepší, jak ze servisu. Od té doby sice zlobit nepřestal, ale rozhodně to bylo v menší míře.

V Moravských Budějovicích jsme si daly na posilněnou česnečku a místní "žlutou kofolu". K překvapení nás obou z restaurace vyšel pár, kdy já znala onoho klučinu a Marta onu holčinu. Překvapeni byl vlastně i onen pár. Pozdravili jsme se a oni odjeli jedním směrem a my následně směrem dalším.

Protože už byl menší provoz na hlavním tahu a před námi bylo ještě vcelku dost kilometrů, rozhodly jsme se jet dál po hlavní.

V tuhle chvíli mě dost začalo pálit jedno oko, takže jsem si hrála na Žižku na kole. Když to bylo už v neúnosné míře, zastavily jsme se a od Marty jsme dostala Opthalmo kapičky. Měla jsem podezření na opalovací krém, který mi v potu stekl do očí. Bohužel, celá situace se několikrát během jízdy opakovala, takže jsem kapičky dostala do vlastní péče.

Na jedné takové zastávce jsme musely vypadat jak feťáci. Zastavily jsme kousek za paní prodávající meruňky, já si kapala do očí a Marta do nosu. Měla mírně rýmu. Hypochodnři vyjeli na kola!=)

Také jsme měly časté čůrací zastávky. Vzhledem k tomu, co jsme vypily nebylo divu, ale Marta je měla opravdu časté.

A když na mě Marta na vrcholu jednoho kopce čekala, než si ho vyšlapu, mávala kolem sebe rukama a odháněla komáry. V duchu jsem ji dala hned dva přívlastky. Čůrající mávající Marta.

Marta čůrala a já zas dlouho vyjížděla kopce. Řídila jsem se heslem, pomalu, ale jistě. A tak se mi tento obraz nabízel téměř v každém stoupání.

Cestou jsem byla jako u vytržení. Sledovala jsem okolní krajinu. Byla nádherná!

V Praze už žiju v podstatě dva roky a i když se mi u nemocnice a bydlení prohání mufloni a zajíci a ráno mě budí zpěv ptáků, být takhle v přírodě je pro mě naprosto úžasný pocit.

Stojí za to ty momenty, kdy šlapete do kopce, máte toho dost a najednou se zadíváte do obrazu před vámi.

Ještě nedozrálé obilí lemuje hranici obzoru, za kterým prozatím vidíte jen věž kostela. Nad tím vším krouží jakýsi dravec. Sledujete jen tuto scenérii a jak se před vámi vynořuje věž kostela čím dál více. V těchto chvílích jsem zapomínala na dřinu při šlapání do kopce a cosi se ve mě uvolňovalo.

Nádherný osvobozující pocit.

Čím více kopců jsme měly za sebou, tím kurážněji a s menší nechutí jsem se pouštěla do těch dalších.

Cestou se ze mě pokusilo pár much udělat Indku. To když se jim podařilo rozplácnout se mi uprostřed čela.

Viděly jsme nádherný západ slunce a postupně se začínalo šeřit.

Vyjely jsme poslední kopec a pod námi bylo Znojmo. Země to zaslíbená pro dnešní den!

Jaly jsme se jet dolů a úderem deváté jsme míjely značku Znojma. V tu chvíli nás ale udeřil i závan chladu.

Cestu lemovaly prodavači meruněk a dalšího ovoce či vína.

Znojmem jsme projížděly mírně z kopce. Když jsme tak jely už delší dobu, pomyslela jsem si, jak nerada bych se nyní vracela nazpět.

Co mě překvapilo byly muškáty obepínající lampy a také v květináčích na mostě. V jedné chvíli jsem také ucítila vůni šeříků a mezitím jsme stále sjížděly.

Dojely jsme do Kauflandu, kde jsme si koupily něco malého na zub a razily k Marty tetě, která bydlela opodál.

Mezi řečí jsme došly na to, že jsme ten den musely vypít minimálně 5 litrů vody.

Teta nás vřele uvítala a i proti naší vůli pohostila. Povídaly jsme dlouho do noci a ač jsem byla cizí, bylo to velmi příjemné.

Mám pocit, že bylo něco k půlnoci, když jsme se už osprchované ukládaly ke spánku v jejich zahradní chatě, kde nás prozatím čekala poslední noc v peřinách a na postelích.

Chvilu jsme ještě povídaly a pak jsme usnuly.

Ten den jsme ujely 82,5 km.