Kuličky

Musela jsem se smát...=)

Byla sobota už téměř v noci. Byla jsem na noční. A píšu si s kamarádem. Bylo to cosi ve smyslu, že druhý den razí do kostela.

Vzhledem k tomu, že jsem měla noční a druhý den měla jít opět na noční, byla jsem připravena se ráno akorát skulit do postele a vstát a pak zas jít na noc.

Už několikrát zapůsobila výmluva, že přeci mezi nočníma jít do kostela nemusím. A ono se člověku vážně chce o něco víc nejít, než jen tak normálně. Představa být po noční ráno v kostele pro mě vytváří obraz, kde mám na čele rýhy od lavice.

Leč on řekl, že to zvládnu. Tož jsem se pousmála, že jemu se to řekne, ale zároveň mě to povzbudilo.

V tu chvíli se ozval kamarád, kterého jsem dlouho neviděla, jestli nechcu druhý den přijít na mšu k nim, že by jsme se mohli vidět. Říkala jsem, že uvidím, jak mi ráno bude, ale už v ten moment mi bylo jasné, že půjdu.

Akorát jsem se cítila blbě, že kvůli kamarádovi půjdu na mši. Vlastně kvůli kamarádům, ale jinak bych asi nešla.

Ráno už to vypadalo o něco optimističtěji. Kolegyně v práci sice vědí, že su věřící, ale i tak bylo zvláštní, zvláštně potěšující, říct: "Holky, já dneska mažu na mšu, tak zatím a večer!"

Musím říct, že jsem na mši šla i z toho důvodu, že jsem se měla seznámit s kamarádovou holkou.

Kupodivu jsem dorazila asi čtvrt hodinu před začátkem. A cesta byla fajná, měla jsem radost. Patřila jsem opět mezi ty idioty, co se v metru či šalině tak sami pro sebe usmívají.

Filip nikde... I když jsme byli domluveni na místě, on nikde. Říkám si, že ještě dorazí. Tak jsem odpředu zacouvala k zadním lavicím a čekala.

Už zvonily zvony a on nikde!  Zas nejsu zvyklá postávat při mších vzadu. Zvyk to naší rodiny. A zároveň jsme měli spicha vepředu, naboku. Tak jsem tam šla. A najednou se vynoří se schólou.

Jen se pozdravíme pohledem, stejně tak s jeho holkou a jeho sestrou.  Ale stojím tak bokem. Kvůli stavu po noční akorát odmítnu Filipovo pobídnutí k sezení. Myslím, že bych velmi rychle zatuhla. A ke všemu se za chvíli hodí postarší paní.

Po chvíli jsem ale ráda. Na mši jsem tam tak sama za sebe. Je svátek Krista Krále.

Snad nejvíc si to uvědomím při "Věřím v Boha...".

Nějakou dobu před tím jsem se setkala s jedním Američanem, pro něhož jsem po jeho několikaletém působení v České republice byla prvním věřícím, kterého poznal. A ke všemu ještě věřícím, který k jeho překvapení chodí i do kostela.

V tu chvíli jsem si na to vzpomněla a moje "Věřím..." nebylo jen společně odříkaným, ale mým vyznáním. Vyznáním mé víry. Uvědomovala jsem si každé slovo, které jsem řekla. Každé.

A byl tu. Zase ten pocit. Spokojenost, radost, pokora, tichost.

Již před nedávnem jsem zjistila, naprosto tiše se mi to vkradlo do myšlenek, že sice jsem Boha poznala skrz velké věci, ve velkých masách lidí či při hlubocích prožitcích, ale nejvíce se k němu přibližuju v tichosti. S radostí, která hřeje, ale nebouří. A přesně to ráno, při oné mši jsem měla opět ten samý pocit.

Byla jsem hrdá i na to, že narozdíl od většiny zúčastněných, jsem zpívala, aniž bych potřebovala zpěvník.

Mezitím jsem se několikrát stihla soucitně usmát na Evu. Holku mého kamaráda. Trápila jí Amálka, která během mše z kočárku nesčetněkrát vyhodila lahev s pitím z kočárku a dožadovala se pozornosti.

Na konci mše byla krátká adorace.

Modlila jsem se upřímně.

Nevěděla jsem, zda je to už zpaměti, ale každá má myšlenka, která byla v tu chvíli modlitbou, zazněla v závěsu v předříkané modlitbě.

A mezitím mi stihla hlavou proletět myšlenka, při které jsem se neubránila, abych se neusmála!=)

Opět jsem měla tendenci stagnovat. Nejít na mši. A opět, kdy tak nějak odstupuji, ani ne tak od Boha ( i když i tak vlastně ano), ale od toho, být přítomná v neděli na mši, najde se důvod, kdy jsem svým způsobem přinucená zde být. A kdy nic neočekávám. A kdy se za těchto podmínek má víra, můj vztah s Bohem prohlubují.

Připomnělo mi to kuličky. Jak si mě tak Bůh chce cvrknout do toho svého důlku, kam mám patřit. A když se já a ne a ne trefit, On mě tím směrem cvrnkne znovu. A neříkám, že On by se netrefil...=)

Nakonec pro mě byla neděle svátečním dnem, kdy jsem ji mohla prožít v přítomnosti Filipa, Moniky, Evy a Amálky. A to příjemně!=)

A i když jsem si přes den neodpočinula, večer jsem šla na noční ráda a plná síly.

Díky!