Tož si představte situaci...
...po noční, která se táhla neuvěřitelně dlouho a nic zvláštního se nedělo, po ranním dvouhodinovém maratonu kolem pacientů, jsem konečně mohla usednout na židli a dát si capuccino...=)
Je to fajné!=) Aaaaaaa..... Sednout si a už jen pozorovat ten šrumec, který se vaší služby netýká a vy jdete každou chvíli domů. U nás, jen co uběhne půlhodina po službě, kdyby bylo něco zapotřebí a DO POSTELE!!!!!!!!!!!!!!!!!!!=)
Obzvlášť dnes jsem se nemohla dočkat...
Tak si umyju hrnek, rozloučím se a razím do šatny, přijdu ke skříňce, šahám do kapsy a... NIC! Nemám klíček od skříńky!
Pro vaši informovanost: pokavaď ho nemáte, buď se cvaká zámek nebo můžete jet domů v sesterském...
Vzpomenu si, že sem byla líná si po půlnoci, kdy ustalo kolo večerního maratonu, dojít pro plášť do šatny a vzala si pacientský župan. A co čert nechtěl, klíček, který byl předtím v mé sesterské haleně, jsem použila a dala do kapsy županu.
Jenže! Ten jsem dala do špinavého prádla a špinavé prádlo... špinavé prádlo se odváží v pytlích do arkanty (speciální mísnost, odkud pak jede rovnou do čistírny a stejně tak po jídle zbytky do kuchyně).
Inu rychle jsem tam utíkala a doufala, že tam ještě bude... Zároveň jsem si představila kupu prádla, kterou budu muset projít...
Už na mě působilo capuccino-uspávajícně...
Dojdu na arkantu a vrhám se do pytlů s oblečením. Mám štěstí, najdu ho hned ve druhém!=)
S vítězným úsměvem se vracím zpět. Teď mi už nic nebrání přiblížit se k posteli!!!=)
Jenže ejhle... Zevnitř není klika, dveře zavřené-JÁ SE ZABOUCHLA!!!!!!
Byl to ŠOK!
Zkouším klepat nic. Druhé dveře na hlavní chodbu nic.
Inu, jsou zde výtahy, kterými se vozí vozy s prádlem a jídlem. Nenapadá mě nic jiného, než do jednoho nastoupit. Nastupuji do toho, u kterého nesvítí kontrolka, že je na klíč, narozdíl od vedlejšího.
Zavřou se za mnou dveře. Výtah dosti starý. Myslím, že pamatoval počátek nemocnice. Zmáčknu 1. Nic. Znovu. Nic.
Kouknu se, za mnou nápis jak kráva (musím to tak říct), přímo naproti dveřím výtahu: TENTO VÝTAH JE POUZE NA KLÍČ.
Ještě pořád dobrý. Máme takové stejné, na kartu, i když modernější výtahy v jiných částech budovy a tam stačí zmáčknout dané patro, kde jste a i když nemáte kartu dveře se vám otevřou. Ale tady NIC! Dveře zavřené.
Je mezi nimi patrná mezera, zkouším , jestli budou reagovat na tah od sebe, leč bez úspěchu.
Zkouším tlačítka STOP, zavření dveří, neurčité tlačítko. NIC! Zkouším zvonek. NIC NESLYŠÍM!
Rezignuju. Udělám ze sebe debila a volám skrz telefon. Krátce popisuji situaci, odpovědí mi je, že pro mě kdosi přijde. A pak jen tů, tů, tů, tů, tů, tů, tů, tů, tů, tů..........................tů... a to tak nekonečné, že v dřepu, s hlavou v dlaních přemýšlím, jestli ten telefon ještě někdy půjde použít, pokud pro mě nikdo nepřijde.
Akorát, když přestane tůtat, slyším bouchnutí dveří. Někdo tam byl! A já ho díky telefonu neslyšela!
Tak tam tak dřepím, hlavou mi prolétávají myšlenky typu: když výtah padá, nadskočte než dopadne. Přemýšlím, kolik asi může se mnou vážit kabina a jak vysoko (v metrech) můžu být, když su v tomto patře. Zkouším počítat, jakou rychlostí asi může padat dolů, když se urve a za jak dlouhou dobu pak za daných okolností dopadnu na dno šachty. Docela se smiřuju s myšlenkou, že se tam prve vyspím a pak budu pokračovat v sebezachraňovacích akcích...
Uprostřed těchto úvah výtah nadskočí. Už ironicky si říkám a je to tady... ale výtah se pomalu rozjíždí a já jsem vysvobozena!!!
Přijedu do jinšího patra, kde mě uvítá technik, společně se tomu zasmějeme a já jedu zpět na své patro, převléct se do šatny a PRYČ!
Pak už jsem vším natolik unavena, že mi ani nevadí hodinová cesta domů. Hodinová jen díky ranním zácpám v Praze. Během té doby kolem mě projede asi pět sanitek, troji policisté. Ranní ruch Prahy. Téměř ho nevnímám.
Ani jsem si snad poprvé nijak neuvědomila "svůj most uspokojení"... Jen to, že tentokrát nevidím při přejíždění řeky na Pražský hrad.
Cestou domů pospávám, jen při přestupu se jakžtakž probouzím, pak přejedu jednu zastávku, musím se vracet. Už mě to nebaví. Táhnu batoh, tašku a sportovní tašku plnou trik.
V baráku se zastavím v 1,5 patře. Musím dojít do 3.patra. Taška je už neúnosná. Tak si sednu, dám si snídani. A pak se zvedám dál.
Jsem na bytě! Počítač jede, přečtu zprávy na icq, skypu, facebooku a signálech a napíšu toto všecko, ať se můžete pokochat a JDU SPÁT!
BROU NOC!=)
hehe, to sem ráda, že se podobný věci stávají (samozřejmě jen čas od času:-)) i někomu jinýmu:-) :-)
Téééda Barunko, to koukám co se Tobě v tom životě nepřihodí. A jak pěkně o tom ještě dokážeš napsat. :)
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.