Aneb když člověk v noci moc dumá

Dumám, dumáš, dumáme...=)

Občas tak přemýšlím o tom, že píšu o tom, co je v mém životě vyjímečné.

Vím, že výjimka se píše ý i, ale přemýšlela sem teď třeba pět minut o tom, jestli se píše vyjímečně nebo výjimečně.

Ale zpět k tématu. Ne že bych si to uvědomila poprvé nebo to stokrát neslyšela, ale dneska sem si to uvědomila znovu. Vyjímečný je vlastně každý den. Žiju vyjímečný život.

Napadá mě teď přirovnání, které jsem nejčastěji slýchávala v kostele při kázání. O nádobě, do které když dáme velké kameny, pořád v ní zbývá hodně místa. Přidáme tedy menší kameny a kamínky, až nakonec zbývající místo zasypeme drobnými zrnky písku.

Ano, je fajn, že si člověk uvědomuje ony vyjímečné události svého života, ale těch malých je o tolik víc!

A když se  zeptáme: "Jak se máš?" tak slýcháme i odpověď: "Ale znáš to jako každý den." Nebo: "Ale mám každodenní starosti."

A přijde mi, že nějak přestáváme vidět tu vyjímečnost.

Pro mě dnešní den (teď už vlastně včerejší) nebyl vyjímečný tím, že to byl jeden ze dnů, kdy jsem nemusela do práce. Ale byl pro mě vyjímečný tím, že sem se, nepokrytě přiznávám, celý den válela v posteli!=) A i tak nemám pocit, že bych den promarnila.

Ke všemu, když sem si už večer myslela, že ho tak proválím celý, tak mě kamarád prostě vyhnal do bazénu. Psala sem mu, že bych šla, ale že mi kámoška dala košem. A on ví, že mám plavání ráda, tak mě k tomu dokopal. Díky mu!=)

Bylo osm. V deset bazén zavírají. Poslední reálná šalina mi jela 20:24. Já ji stihla s minutovým předstihem!=) To je u mě úspěch!=) Ale měla deseti minutové zpoždění...=D

Nakonec sem i v bazénu byla přesně v devět. Akorát tak hodinu na plavání do zavíračky. Dala sem si do těla, poctivě si zas po dlouhé době zaplavala a měla ze sebe dobrý pocit!=)

Znavená sem dojela na Tesca, ale bylo mi fajně. Tak si nakupuju a volá kámoš. Řešíme jakousi věc. Až dojdem k tomu, že já jsem v Tescu na Smíchově a on je s kámoškama v hospodě pět minut odsud, tož na jedno pivko za nima zajdu!=)

A musím říct: byl to fajn den!=) Možná si na něj za dvacet let ani nevzpomenu, ale byl! A já mám pro tuhle chvíli z něho dobrý pocit!=) A třebas za dvacet let signály ještě pofrčí a já si vzpomenu, jak sem psala jeden šílený blog, když sem byla mladá... A pak se tomu i zasměju. A možná ne. Ale pro tuhle chvíli je to jedno.

Možná to vše píšu i pod vlivem kyseliny mléčné (příjemné to únavy), ze společnosti daných osob, dvanáctky piva a radosti, že je jaro, ptáci zpívaj (za dvě hodiny mě asi začnou budit) a slunko svítí. A samozřejmě i díky happy endu ve filmu. I proto su tak dlouho vzhůru. A zítra si řeknu, že su magor, že sem to vlastně vůbec psala. No a?=)

Žijme své dny, nenechme je uplavat!=)

Utopenec Bára=)