Pracovala jsem už nějakou dobu na svém prvním pracovišti. Bylo to oddělení, kde se pacienti pro své těžké onemocnění moc často nestřídali.
Postupem času jsem všechny pacienty poznávala blíže. Ráda jsem zůstávala na pokojích, když jsem měla chvíli volna, i přesto, že zde to bylo opravdu málokdy. Povídala jsem si s lidmi. Nebo lépe řečeno, nechala jsem většinou vyprávět je.
Byli rádi. Mohli znovu vyprávět příběhy, které už jejich rodiny znaly nazpaměť. Znovu se mohli rozesmát vtipnými příhodami či postesknout nad něčím méně veselým.
A já byla ráda taky. Ráda poslouchám, když starší lidé vyprávějí. A bylo vidět, že jim to dělá radost, krátí čas.
Pracovala jsem tam asi měsíc, když se mě jedna paní zeptala: "Sestři, vy jste věřící?"
Musím říct, že mě tato otázka velmi zaskočila. Nikdy jsem se, co vím, nezmiňovala o své víře. Neměla křížek na krku. Nedalo mi to a zeptala jsem se, proč si to myslí.
"Víte, vy jste taková jiná. Usmíváte se, povídáte si s námi. Můžete být na sesterně a jste s námi. Ostatní sestřičky máme taky rády, ale vy jste taková naše."
Usmála jsem se.
"Su věřící."
Nedokážu popsat, co jsem v tu chvíli zažívala! Radost, hřejivé teplo uvnitř sebe. Uspokojení. Zároveň mi to bylo velikou odměnou i povzbuzením jak ve víře, tak v práci sestry.
Byla jsem šťastná!
Moc pěkný článek, taky se mi občas taková příhoda stane. Hodně často slyším, sestři, vy se pořád usmíváte. Ake Báro, díky za článek.. Taky si tosnažím uvědomovat při každém zvonku, že jsem tu pro ně. A že když třeba nemám fakt čas, tak si říkám, že ten pacient přece nemůže vědět, že tam mám příjem a z papírů ještě ani čárku a už je skoro ráno:).
hezky napsané,asi hodná sestřička,co zaslouží pochvalu..-
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.