S odstupem času...

   Původně sem Vás chtěla zahrnovat zprávami, o tom, co děláme, kde jsme apod. To se jaksi nezdařilo a případným zájemcům se tímto omlouvám...

   Teď bych ale i pro sebe, hlavně pro sebe, udělala takovou zpětnou reflexi... A jelikož jsem měla jedno svědectví, na které jsem v dobu, kdy jsem ho podávala, nebyla ještě "dozrálá", je toto pokus číslo 2...

   Austrálie pro mě byla jasná volba už v Kolíně. Leč za tu dobu se stala spousta věcí. A tak se stalo, že po různých peripetiích jsem měla zaplaceno. V tu dobu jsem ale už měla dost problémů a přemýšlela jsem, zda by nebylo lepší tu přeci jen zůstat a řešit je.

   Nakonec, přiznávám, byl pro mě odlet do Austrálie na setkání útěk od problémů tady. Ještě ve Vídni jsem přemýšlela, zda bych to neměla otočit zpátky, ale utekla sem. A když už člověk seděl v letadle, nedalo se to změnit.

   Let do Austrálie byl pro mě naprosto osvobuzující. V tu chvíl všechno zůstalo v ČR, v Evropě, na druhém konci světa. A já celý let úlevou prospala.

   Co se týká mého duchovního života, byl v tu dobu už docela v troskách... Postupem času byl nahlodán vztahem s nevěřícím klučinou (tyto problémy skrz víru dobře popisuje Rob na svém roblogu-nedělám skrytou reklamu),(a neříkám tím, že chození s nevěřícím je špatné) a mým samotným vztahem s Bohem. Došlo k tomu postupně, ani sama nevím jak...

   A teď po tom všem jsem letěla na křesťanské setkání. Co jsem věděla, bylo to, že to bude super, protože pojedou super lidi, protože to bude v Austrálii. Ale vůbec jsem nebrala v potaz tu stránku jakožto setkání křesťanů, s Bohem.

   Setkání probíhalo, občas na mě dolehl strach z toho, co bude, až se vrátím, ale díky tomu, že setkání trvalo měsíc a bylo tak daleko, šlo to rychle pustit z hlavy, i když někdy mi to kazilo dojmy a prožitky.

   V Melbourne jsem byla v North Ringwoodu, kde jsme mše doprovázely naší "hodně amatérskou scholou" (kdo ví, ten ví a jistě se pousměje). Ale díky tomu jsem pořád nemusela řešit svůj osobní problém s Bohem. I když jsem byla na mši každý den, nijak zvláště jsem jí neprožívala. Nevím, jak vy, ostatní muzikanti a zpěváci, ale pokud já někde zpívám nebo hraju, nemám ze mše takový prožitek, jako když sem tam "jen" jako účastník.

   Tak proběhlo setkání v Melbourne. Výlety a děcka byly jinak moc fajn a já si užívala s Meine Liebe...=)

   Poté jsme se přepravovali do Sydney.

   Ještě pro vysvětlení musím napsat toto: jsem zdravotní sestra a krátce jsem tak i pracovala. Protože jsem pak ale byla dodatečně vzitá na vysokou, tím má 1,5 měsíční praxe sestry skončila. Na porodní asistence jsem ale zjistila, že to není obor pro mě a tou odbou jsem si již přivydělávala finančním poradenstvím, u kterého jsem zůstala až do odletu do Austrálie. A protože moje 1,5 měsíční praxe byla docela "drsná", nechtěla jsem se jen tak hned do zdravotnictví vrátit. Vlastně už nikdy.

   Ale střední zdravotku jsem měla, nějaké znalosti taky, tak jsem se nabídla jako zdravotník. 

   Do přejezdu z Melbourne do Sydney jsem krom neustáleho nošení plně vybavené první pomoci a lékárníčky jako zdravotník nijak nefungovala. Teprve cestou do Sydney jsem měli prvního pacienta. S naším doktorem Michalem jsem tedy měli případ. Michal jako doktor řekl co a jak a já si "pacienta" hlídala a hlásila stav apod. V tu chvíli se ve mně něco probudilo. Byla jsem ráda.

   Díky dlouhému stání v zimě a delší proluce v doručení zavazadel jsme neměli v Sydney o pacienty nouzi. Bylo mi sice líto, že jsou nemocní, ale uvnitř sebe jsem pociťovala jakési tenkrát ještě "naplňování".

   Už cestou z Melbourne, možná už dřív, mě díky prvnímu nemocnému začaly přepadat myšlenky, zda bych se neměla vrátit do zdravotnictví. Napadaly mě třeba i doma, v ČR, v Brně, kde jsem ten rok žila, ale člověk to vždycky tak nějak zaplašil. A má práce byla rozhodně pohodlnější a byly lepší platové vyhlídky. Tak jsem to nikdy neřešila dál. Ale tady to na mě dotíralo víc a víc...

   Hodně jsem si povídala i s Michalem (doktorem-tímto mu patří velký DÍK). O různých problémech zdravotnictví, nemocech a o věcích s tím jakkoliv spjatými. A pořád onen pocit "naplňování"...

   V Sydney jsme měli mše a katecheze už dále od místa bydliště a nebyl nás tu tak úzký kruh lidí, takže vyhnout se mši a katechezi nebyl takový problém. Ale to jsem zjistila až zpětně. Nevyhýbala jsem se tomu vědomě, spíš tak nějak automaticky. Nevím, kolik jich přesně bylo, ale myslím, že jsem pak zjistila, že z pěti jsem byla asi na půlce jedné. Ani sama jsem nevěděla, jak "úžasně" jsem se tomu dokázala vyhnout. Byli nemocní, já sama jsem pak měla angínu a zablokovanou krční páteř. A když nebyli takové důvody, nějaké se našly. Vyhýbala jsem se Bohu. Což zní docela neuvěřitelně, když se člověk pohybuje na celosvětovém setkání mladých věřících mezi 500 000 účastníky...

   Účastnila jsem se společných programů, měla radost, ale tak nějak ze setkání s lidmi a ze setkání samotného a z Austrálie, ale Bůh tam chyběl.

   Nevím, jak mezitím ve mě utkvívalo přesvědčení vrátit se do zdravotnictví.

   Vím, že jedno odpoledne jsme byli poblíž Sydney, u českých emigrantů a tam jsem prohlašovala, nadšená i z Austrálie, že tam zůstanu a budu tam pracovat jako zdravotní sestra. Leč to nešlo. Možná, v tu dobu určitě naštěstí...=)

   To nej mě ale ještě čekalo...

   Byla jsem s Vojtou a Votjou. S klukama, s kterými jsem v Sydney trávila dost času. Vejletili jsme spolu apod. Už jsme se prakticky vraceli do naší školy. Byli jsme v centru Sydney, ale už na cestě domů. Když jsme šli kolem kostela, kde asi za hodinu měli být poslední modlitby z Taizé během setkání. Votja navhrl, abychom na ně zašli, když je poslední příležitost. Vojtovi se moc nechtělo, já se nevyjadřovala, tak jsem myslela, že prostě pojedem domů. Ale Vojta se nakonec rozhýbal a mě bylo prostě blbé říct, kluci sorry, ale já vám na to kašlu nebo mě se nechce apod.

   Šli jsme se ještě najíst a poté jsme zamířili do onoho kostela.

   Usadili jsme se na zemi. Když jsem se podívala dopředu, k oltáři, zatrnulo ve mě! Stála tam tatáž ikona, kterou jsem moc dobře znala. Byla to ikona, která byla při modlitebních večerech na JUMPu, kam jsem před tímto setkání pětkrát jela a kde jsem během těch pěti let zažila několik dost intenzivních prožitků s Bohem. Jak mých prvních, tak i nejintezivnějších. Měla jsem s ní hodně spjato. A teď se téměř celý měsíc vyhýbám jakémukoliv kontaktu s Bohem, jak to jen na křesťanské akci jde a pak přijdu jednou do kostela a stojí tam tato ikona!

   Vše se ve mě zlomilo... Jen sem tam seděla a brečela...

   A byla s Bohem...

   Nejsem si jistá, ale myslím, že druhý den se odcházelo na Randwick. Na vyvrcholení setkání. U mě vyvrcholila angína a bylo několik nemocných, tak jsem zůstala s nimi ve škole, kde jsme spali.

   Kamarádi říkali, že je škoda, že to hlavní, kvůli čemu i celé setkání je, prožiju ve škole jako marod. Ale už v tu dobu jsem věděla, že to hlavní už mám za sebou... To hlavní, co tu bylo pro mě, jsem si už prožila...=)

   Setkání už pak uběhlo velmi rychle... Najednou spoustu poutníků odjela, my se přestěhovali k Čechům žijícím v Sydney, užívali si poslední dny, najednou odjížděli i části české výpravy.

   Předposlední večer v Sydney jsme strávila s Vojtou a Votjou stylově u opery (díky za nucené jití na Taizé) a najednou i kluci odjeli...

   A druhý den i já a poslední "zbytky"...=)

   Ale odlétala jsem s tím, že nebudu dělat práci zdravotní sestry, ale že su zdravotní sestra.

   Po příletu mě vyzvedli mí kamarádi, žíjící převážně v Praze na letišti a večer jsem na ně vychrlila, že se stěhuju do Prahy. Chtěla jsem totiž ještě díky nadšení jít do lepší nemocnice (v případě, že bych se časem opravdu šla do Austrálie=), kvůli praxi) a ty jsou v Praze. Druhý den na to jsem byla u své nynější staniční sestry a domluvily jsme se, že prvního září nastoupím.

   Většina problémů se díky mým rodičům vyřešila záhy poté.

   Já se téměř okamžitě ze dne na den přestěhovala z Brna do Prahy a začala nanovo. V srpnu ještě brigáda v Praze a od prvního nástup!=)

   V práci su ráda. Jsou samozřejmě dny, kdy se mi do práce vůůůbec, ale vůůůbec nechce, ale většinou se najde nějaké to pozitivum, za které to rozhodně stojí!=) A nejlepší je, když vidíte na lidech, jak jsou rádi. A kolikrát vám to sami řeknou. 

   Zvlášť potěší, když mám nějakého "bližšího" paciena nebo se někdo prostě zeptá, jak jsem se k té práci dostala nebo nějakou jinou otázkou se dostaneme k tomuto tématu a já když jim řeknu, co a jak se stalo, tak nejlepší na tom celé je, když řeknou: "To je fajn, že jste se vrátila, takové sestřičky jsou zapotřebí."  A pak nemám pochyb o tom, že jsem udělala správně. Že prostě su zdravotní sestra.

   Stejně tak nemám pochyb díky mým známým a kamarádům. Reakce na návrat do zdravotnictví byly více jak kladné... Díky!=)

   A já sama jsem prostě spokojená...=)

   V nemocnice nosíme identifikační kartičky. Pro připomínku mám na zadní straně nalepenou i vlajku Austrálie. Každý den v práci si tak připomenu, proč tam vlastně su. I pak se jinak pracuje.

   Co se týká vztahu s Bohem, tak i po takovém zážitku je zapotřebí stále budovat a znovu stavět. Ze dne na den to nejde, ale postupně se daří, snad to půjde tak i dále...=)

   V tuhle chvíli mě více nenapadá a více slov by třebas mohlo být i na škodu, jen takový závěr, který tak nějak pociťuju: "Bůh Vás prostě miluje a když jen trochu chcete, tak on Vás prostě nedá a vezme si Vás zpátky!"