Musím říct, že ač snaha občas je a občas není, postní doba mi proklouzla mezi prsty. Jen sem o ní věděla. Byla sem tak proto zklamaná z toho samotného i sama ze sebe. Navíc vyhlídky na pracovní Velikonoce strávené v Praze mi na radossti nepřidaly.…
Když sem se dneska ráno (v pátek) probudila, myslela sem si... Nic sem si nemyslela. Jen sem jeste nechtela vstavat. A mela sem hned usnout. Vzapeti sem si totiz uvědomila, že když hýbu krkem, bolí to. Převalila sem se na bok. A to sem neměla dělat!…
Dumám, dumáš, dumáme...=) Občas tak přemýšlím o tom, že píšu o tom, co je v mém životě vyjímečné. Vím, že výjimka se píše ý i, ale přemýšlela sem teď třeba pět minut o tom, jestli se píše vyjímečně nebo výjimečně. Ale zpět k tématu. Ne že bych si to…
Tož si představte situaci... ...po noční, která se táhla neuvěřitelně dlouho a nic zvláštního se nedělo, po ranním dvouhodinovém maratonu kolem pacientů, jsem konečně mohla usednout na židli a dát si capuccino...=) Je to fajné!=) Aaaaaaa.....…