Malá radost

"Má rakovinu a před sebou jen 6 měsíců života. A ty si Melanie Swan Horton chce užít naplno! Sepsala seznam věcí, které by chtěla zažít, a díky přátelům i úplně cizím lidem si teď svoje přání plní!"

Je to smutné i pozitivní.

V hlavou se mi hned prohnala myšlenka: "Proč až teď?"

Proč si nedokážeme jít za tím, co chceme, když k tomu máme ty nejlepší podmínky. Když jsme zdraví.

Proč musíme být na smrt nemocní, abychom se dokázali rozhoupat.

A co když nebudeme mít to štěstí, že při podobné diagnóze toho vůbec budeme schopní. Co když budeme upoutáni na lůžko.

Proč?

Já si teď po čtyřech letech splnila svůj rest. Objela jsem stopem republiku. A je neuvěřitelné, jak mě to nakoplo! Jen to samotné "odfajfknutí" - SPLNĚNO!

A najednou si připadám jako Růženka probuzená ze stoletého spánku!

U mě se scie jednalo "pouze" o spánek čtyřletý, kdy jsem postupně zabředla do každodenní rutiny, kdy jsem své "Chci." přeměňovala větami typu: "Mám moc práce.", "Nemám čas.", "Nemám peníze.", na "Chtěla jsem. Chtěla bych, ale..."

Nemíním hned teď podniknout cestu stopem po Evropě, konkurovat Matce Tereze nebo bojovat za gorily nížinné. Ale najednou jsem si uvědomila, že jsem tímhle stylem za ty čtyři roky nic z toho, co bych chtěla, neudělala. Tedy většinu. Něco se přeci jen čas od času každému zadaří.

A jsou to "jen" čtyři roky.

Co teprve, kdybych si tohle uvědomila za 50 let?

Při procházení různých lejster jsem objevila čtyři vyplněné dotazníky pro dárce krve a dva dotazníky pro dárce kostní dřeně. 

A já se rozhodla, že to bude další "Chtěla bych.", které změním na: "Jsem!"

Moje další malá radost.

Malá, ale má! 

A co Ty?

Není na skladě také nějaké "Chtěl bych.", které volá po změně? ;)