Dojezdy myšlenkové

Honza své dojmy z cesty shrnul takto:

"Po objetí České Republiky stopem (Znojmo - Budějice - Plzeň-Vary-Teplice-Děčín-Liberec-HK-Svitavy-Mohelnice-Šumperk-Ova-Těšín-Frýdek-Vsetín-Vizovice-Zlín-Hradiště-Znojmo, přes 1300km, 75hodin) plná hlava dojmů: Geografické poznání ČR, skvělá sonda do života obyvatel napříč republikou (např. velká popularita komančů, znechucenost politikou,nezaměstnanost, oblíbenost domácího prostředí), mnoho pracujících mimo domov, setkávání s lidmi mimo ''bublinu'', promočený širák, ubytování v Teplicích v domě pro kamioňáky a účast na párty s lidmi o generaci a půl staršími (a několika psy), zima, déšť, nadšení, naděje, velmi příjemný pan poslanec Jan Farský, který nás vzal na dožínky Libereckého kraje do Bílého kostela, kde jsem pod vlivem atmosféry a především rozhovoru s Bára Kokejlová a panem Farským prodělal konverzi od nechutných levných studentských potravin dopovaných ''éčky'' a další chemií ke kvalitnějším výrobkům, Chánov, usušení v kamionu a darovaný hrnec (zapomenutý ešus), schovávání se v kamionu na skladě, spousty hodin na výpadovkách, Sudety, pohraničí, nová místa, štěstí, nedělní mše svatá v Českém Těšíně 8 minut po našem příjezdu ke kostelu, maximální nasazení...zkrátka zkušenosti a zážitky na celý život.

Takže Bohu díky za šťastný návrat, velký dík všem ochotným řidičům a také @DiváBára , za skvělý nápad, vyhecování a výbornou společnost.

Bohužel nemůžu končit happy endem, jelikož nejsilnějším zážitkem je cesta domů (vlakem) a pohled na bezvládné tělo ležící za vlakem na pražcích před příchodem záchranářů..."

Musím říct, že zprvu šly veškeré myšlenky mimo mě. Byl jsem unavená. Druhý den se mi opravdu těžko vstávalo do práce. A najednou to bylo tu! Realita!

Ale hned toho dne, v pondělí, jsem se pustila do psaní o našem stopu. Což mi vlastně zaplnilo téměř veškeré večery až do dne dnešního. 

Mohla jsem si tak ještě jednou projít vše, co jsme zažili. Mnohdy to bylo náročné, protože jsem zprvu dospávala deficit z víkendu.

Nějakou chvíli jsem se zaobírala tím, jestli ona cesta kolem ČR nešla objet poctivěji, více u hranic. Ale myslím si, že pokud nejde jen o cestu, ale i o určitý časový limit jako jsme měli my, rychleji to snad ani nejde.

Když to vezmeme, tak jsme nejdéle stopovali necelou hodinu. A kdo z Vás stopuje, tak ví, že se na jednom místě dá zkejsnout i třeba hodiny tři. A jak jsme se dozvěděli cestou, tak i 19 hodin. Měli jsme naprosto neuvěřitelné štěstí!

Nejvíce nám samozřejmě pomohli "hlavní tahači", s kterými jsme si najeli několik desítek kilometrů blížících se ke stovce a s některými i přes 100 kilometrů v tahu.

Co mě však stále nakopává s odstupem tří týdnů od cesty je to, že jsme cestou potkali několik lidí, kteří nás oslovili hlouběji. To byla věc, kterou jsem absolutně nečekala. Čekala jsem nové poznatky, nové životní příběhy, ale ne něco, co by mě oslovilo natolik, že by to posunulo některé mé myšlenkové pochody.

Mnoho rozhovorů v autě začínalo stejně. Kam jedeme? Odkud jsme? Proč jedeme tak, jak jedeme? Co děláme? Co dělá řidič? V podstatě jsme už druhý den měli jasně danou strukturu počátku rozhovorů s řidiči a s Honzou jsme věděli, co ten druhý bude na danou otázku odpovídat. Do slova. 

Mnoho rozhovorů se dotýkalo nás samých jen drobnostmi. Ale jsou to drobnosti, které zapadaly ať už do mého či Honzova života. Nemělo smysl o nich psát. Jednak by tu byly dlouhé statě a jednak by Vám to nemělo ani co říct.

I tak ale doufám, že jsem Vám mohla alespoň trochu nastínit naši cestu.

Když jsem dojela do Znojma a sešla jsem se s Honzou, trochu jsem se zděsila. Říkala jsem si, jak mě jen mohlo napadnout jet na takovou cestu s někým, kdo je sice kamarád, ale koho jsem několik let neviděla. A být najednou spolu 75 hodin v kuse!
A to ve všech situacích, které nás čekali. Nehledě na situace, kdy bylo zapotřebí řešit i fakt, že jsme kluk a holka. 

Vzájemné rozhovory mezi námi samými či díky rozhovorům s řidiči mezi námi vytvořili bližší přátelské pouto. Možná se s Honzou zase několik let neuvidíme. Každopádně jseme za toto moc ráda. A veškeré situace jsme zvládli bravurně.

Cesta s Janem Farským mě dokopala k tomu, abych už na nic nečekala a svému zájmu o politiku i o dění v České republice, dala větší prostor. A tak stejně jako Honza po volbách, kdy KDU vypadla ze sněmovny a on nespokojen s tímto výsledkem i se stavem politiky v této zemi vstoupil do KDU a začal být v tomto směru aktivnější, chystám se tak i já. 

Vůbec celá cesta měla trochu politický podtext. Protože téměř ve všech rozhovorech jsme se na téma politiky a životní situace v ČR dostali. Bohužel cca 80-90% lidí dnes říká: "Za komunistů bylo líp."

Díky veškerým rozhovorům, kdy o sobě člověk několikrát opakoval jedno a to samé, jsem si více uvědomila, "kde nyní jsem" a "kam chci jít". I to je pro mě nyní nakopávacím pohonem do života a věcí, které chci dělat.

Zároveň nyní dokážu Českou republiku, svoji zemi, vnímat více jako celek. Nejsou to pro mě už jen oblasti "doma" - Vysočina, "místa, kde jsem žila/žiju" -Brno, Praha, "místa, která znám" - Morava, jižní Čechy, samostatná města a místa. Nyní jsem si alespoň v krátkosti dokázala udělat určitý obrázek o životě lidí v určitých oblastech.

I nynější metanolová katastrofa se mě dotýká více, než by tomu bylo před touto cestou. 

Nebo jsem nemohla dopsat poslední část stopu, protože když jsem dosazovala do mapy trasy, kudyma jsme jeli, tak jsem se neuvěřitelně naštvala. Protože trasa z Uherského Hradiště přes Kyjov a Pohořelice byla naprosto nesmyslná a jen nás zbytečně brzdila. A jak jsem byla naštvaná sama na sebe, že jsem si to i přes Honzovu znalost tohoto regionu, prostě vydupala a málem jsme tak nestihli dojet, nebyla jsem schopná dva dny napsat ani čárku. 

Což taky pro příště: poříďte si v podobných případech aktuální mapu. Naše sice byla "jen" osm let stará, ale už nám na ní chyběla nová Ústecká dálnice. A právě výše uvedená trasa zde byla značená jako hlavní. Zcela mylně pro dnešní dopravní situaci.

Každopádně tímto chci poděkovat Honzovi za společnou cestu a zážitky!

Takže díky! ;)

Zjistila, jsem, že právě články "Pokus č. 1 aneb stopem kolem ČR" byly vůbec tím prvním, co jsem na signálech napsala. Což mě samotnou překvapilo. Je to zvláštní pocit. A možná se tím uzavřela určitá pomyslná etapa. Kdo ví!

A myslím, že teď už bylo vše podstatné řečneo a každé slovo navíc by bylo už zbytečné.

Takže díky mým přátelům a kamarádům, kteří mě podporují v mých trhlých nápadech a Vám, kteří jste četli vše od začátku do konce!

Bára