Ty vole...

Před nějakou dobou se mi ze sálu vrátila pacientka, kdy ne vše bylo v pořádku. Už v předchozí době si vybrala všechny možné komplikace.

Byla s ní rodina. Manžel a dcera. Oba manželé už v důchodových letech. Paní jsem si chodila kontrolovat častěji, než jiné pacienty po operaci. Rodina byla velmi nervozní. Ani nevím, koho jsem tenkráte uklidňovala více. Zda tu paní nebo jejího manžela či dceru.

Vím, že v jednu chvíli to pro mě bylo i obtížné, jelikož se dožadovali slov, která jsem jim nemohla dát. Ale to vše v bezmoci, kdy oni nic nezmůžou.

Manžel měl o svou ženu velkou starosti. Bylo to - ani ne dojemné - byla to prostě láska. Taká jadrná. Bez zbytečných ocukrovaných slovíček a přehánění. Prostá a přímá.

V jednu chvíli mě jejich dcera požádala, zda bych taktně v roli zdravotní sestry nevykázala onoho manžela z pokoje, z  nemocnice. A bylo to myšleno s dobrým úmyslem. Ale když jsem je viděla, neměla jsem to srdce.

A tak jsme strávili oné chvíle napětí, jak to dopadne, společně.

A kde je hodně napětí a strachu, tam je zapotřebí velké dávky pochopení, povzbuzení, pohlazení. Je zapotřebí uklidnit. I něco humoru.

I když mi to v jednu chvíli bylo trochu proti srsti, jak jsem už zmínila, najednou jsem chodila na ten pokoj ráda. Bylo to takové hřejivé. A dost nás to společně celé sblížilo.

Kupodivu vzhledem k závažnosti celé situace jsme se kolikrát upřímně zasmáli a zavtipkovali. A to i při následujících návštěvách.

Kritické chvíle toho dne jsme přestáli a oni se chystali domů. Na chodbě mi její manžel řekl: "Víte, sestři, když jste tady vy, nemám strach odejít. S vámi bude v klidu."

Musím říct, že v tu chvíli mi to přišlo velmi zavazující a zároveň mi to i polichotilo a měla jsem pocit uspokojení.

V následujících dnech jsem paní měla často na starosti. Bohužel její stav se rapidně zhoršil. Upřímně, po několika dnech takového stavu jsem ani nedoufala, že se paní zlepší.

Pán byl den ode dne sklíčenější. Několikrát říkal, že bez ní by nepřežil. Ani by bez ní nechtěl žít. Nebylo to ve stylu, když ona umře, já se zabiju. Nebo že by nebyl schopný se bez ní obstarat. Během těch dnů jsem zpozorovala, že jako rodina jsou pevně semknuti a připraveni na vše.

Ale naprosto jsem cítila, ten svíravý pocit, kdy mu odcházel někdo tak drahý, že jsem poprvé pochopila, že by někdo byl schopný snad opravdu ze žalu zemřít.

Pro manžela této pacientky to tak i zčásti bylo. Během jedné návštěvy, kdy byl stav jeho manželky těžký, prakticky zkolaboval a byl v naší nemocnici hospitalizován a podstoupil velký zákrok na srdci.

Byla jsem ho navštívit i na onom oddělení a hodně jsme si spolu povídali.

Mezitím paní přeložili na příslušnější oddělení a tak mi zmizela z očí. Upřímně: nemyslela jsem si, že kdy vyjde z nemocnice.

Náhodou jsem pak po čase potkala její dceru. Byla jí navštívit. Což znamenalo, že stále žije!=)

Dozvěděla jsem se, kde leží. Nevím proč, ale tak jak jsme se potkaly, najednou z ní vše vypadlo. I to, že i ona si myslí, že se to blíží ke konci. Vyloženě se potřebovala vypovídat.

Byla jsem se na ní pak podívat a paní na tom opravdu byla velmi zle. Ani mě už nepoznávala. Natož třeba její dceru.

Přiblížila se doba dovolených a paní mi utekla z mysli.

Po necelém měsíci jsem se vrátila do práce z dovolené a jedu tak výtahem, když kdosi přistoupí k nám. Což samozřejmě není v nemocnici a vůbec ve výtahu nenormální. Ale zároveň s přicházejícím se objevil mile překvapený výraz, s pátravým pohledem po mé identifikační kartičce, kterou jsem ale zrovna neměla. A pak svit v očích a: "Baruško, jste to vy?"

Usmála jsem se. Byl to onen pán. Vyšli jsme na chodbu a dali jsme se do rozhovoru. Dozvěděla jsem se, že paní je momentálně v nemocnici a že za ní můžu zajít. A tak jsem šla.

Byla jsem v šoku. Paní vypadala naprosto úžasně, i když bylo patrné, že nemoc na ní zanechala stopy. Nechal nám soukromí a tak jsme spolu mohly povídat aj spiklenecky jako ženské...=)

K závěru jsem už chtěla jít, ale zapovídala jsem se s jejím manželem. Oba jsme si kvitovali, jak se paní spravila. Bylo to opravdu úžasné!

Čekali jsme na ni a on se tak rozpovídal o tom, jak spolu vše zvládají, co spolu zažili a co přestáli a mezi řečí mě sem tam lehce a vřele pohladil po ruce.

Upřímně, slyšet toto, jak říká chlap cizímu člověku takto naprosto narovinu....=)

A v jednu chvíli se tak zarazil a najednou s radostným výrazem mi oznámil, že když to půjde, daruje svou ledvinu své manželce on! Však bez ní by žít nechtěl a to je jedna z mála věcí, které by pro ni rád udělal.

Byla jsem zaražena i jeho důvěrou vůči mé osobě. Rozhodně ani jeden z nich nebyl žádný pošetilec a prostý člověk, ale oba jsou to velice dobří lidé, pracovití a inteligentní. Ale ta upřímnost byla tak úžasně zarážející!

A s výrazem malého kluka, s obrovskou dychtivostí to oznámil manželce, hned jak přišla!

Myslím, že vzhledem k jeho zdravotnímu stavu to není možné, ale i tak...!

Nebyla v tom žádná samozřejmost: "Když jsme tedy ti manželé..."

A manželka jen tak rádoby nevýznamně:" Ale prosím tě."

A pak se na mě otočí a tak rošťácky mi říká: "Víte, my jdeme třeba nakupovat a ona si zkouší tričko. A já ji řeknu: "Ty vole, vždyť ti to bude malý!" A prodavačka se na nás zděšeně a pohoršeně podívá. (Upřímně, v tu chvíli jsem šokovaná i já.) Ale ona ví, že jí tím v podstatě říkám: "Lásko." Ale copak to jako chlap budu takhle na veřejnosti říkat? :-D Ale víte co, já bych jí to klidně říkal, to mě problém nedělá. Ale ona ví."  =)