Bezdomovec

   Bylo nebylo, vydala jsem se opět z Prahy směr domov. Na ples.

   Vyrazila jsem na spoj v 8:30, ale jaksi díky sněhu jsem dojela na Florenc v 8:35. Inu do dalšího spoje víc jak hodiny času.

   Koupila jsem si rovnou místenku, pár loupáků k snědku. Snídani jsem ráno vynechala. A chtěla jsem si sednout v čekárně. Leč v nové budově místa k sezení jen pro jedlíky místních fast-foodů a když jsem si sedla na lavičku ve staré budově, nešlo mi nejen o ledviny, ale i o riziko omrzlin celkově.

   Tož se půjdu cajdat. A třebas si koupím něco dobrého na cestu.

   Měla jsem už dva rohlíky snězené a štráduju si to metrem. Do oka mi padne ne neobvyklý jev. U eskalátorů stojí bezdomovec. A jako většina bezdomovců nevypadá nijak valně. V sáčku mám ještě jeden loupák.

   Někdy prostě neřeším, že kolem někoho takového jdu. Přeci jen v Praze už nějakou dobu su a člověk si zvyká. Ale sem tam je takový útočný pocit, že něco musím udělat.

   Projdu kolem něho a pomyslím si, jak to musí být hrozný. Taková zima a člověk nemá kde být, co jíst a pít. Myslím, že s prázdným žaludkem se mrzne hůř jak s plným. ¨

   A tak mě napadlo dát mu prostě ten loupák. Jenže to je ten pocit, kdy vás to napadne, chcete něco udělat, ale jdete dál a bojujete v sobě.

   Byla jsem už na okraji eskalátorů a věděla jsem, že jakmile pojedu dolů, budu si celou tu cestu vyčítat, že jsem to neudělala. A budu mít nepříjemný pocit.

   Otočila jsem se zpátky a ptám se ho, jestli nechce rohlík. Kouká na mě zvláštně. Já mu ho zas nechcu strkat, když by ho někam zahodil. Což se prostě taky stává. Tak se ho ptám znovu.

   On se na to podívá a pak mi řekne: "Thank you!"

   Tak to mi vyrazilo dech. Prve mě napadne, že mě třeba považuje za cizince a je tak pomatenej, že neporozuměl, že mluvím česky a naučil se prostě "Thank you!" a "Danke!" apod.

   Pak ale prohodí ještě cosi. Ale ani nevím co mu řeknu a du na metro.

   Cestou mě napadne, že bych mu mohla ještě něco koupit. Ale tak napadne.

   V obchodě pak stojím asi čtvrt hodiny před bonbonama a vybírám. A pořád nic.

   A přemýšlím.

   Proč dneska jo a jindy ne. A proč zas ne. Sice člověk nikoho nezachrání, ale.

   A vzpomenu si na příběh, kdy se na břeh vyplaví neskutečně mnoho hvězdic a postupně umírají a lidi se na to dívají a sjedou se televizní štáby a natáčejí o tom reportáž. A všichni se dívají. A pak jde malý kluk a jednu zvedne a hodí ji do moře. Lidi mu to vymlouvají a říkají mu, že stejně nezachrání všechny. Ale on vezme do ruky další, hází ji do vody a řekne: "Ale pro tuhle jsem to změnil."

   A jdu!

   Naberu do igeliťáku pět rohlíků, vezmu něco balenýho salámů, nějakou mattonku a u kasy maj perníky v akci, tak jich vezmu dobrých pět. Však sladké je přeci fajné na energii a zabalené mu vydrží třebas na víc dnů.

   Všechno poberu a vyrážím zpátky. Už je taky docela na čase, protože paní přede mnou zapomněla zvážit brambory, tak jsme docela dlouho ve frontě čekali. A taky moje rozhodování před bonbonama netrvalo krátce a ještě jsem se musela vrátit na Florenc, aby mi neujel další autobus. Kor když na něj už mám místenku. A na všechno byla hodina času.

   Štráduju si to zpátky a najednou mě cestou napadne: "A co když tam nebude?!"

   To mě trochu zmate.

   Asi nikdy jsem nevyjížděla schody s takovým očekáváním.

   Byl tam!

   Teď mi to přijde trochu trapné. Předtím jsem šla v podstatě sama, jen pár lidí kolem a teď kolem mě šly zrovna davy.

   Ach ta lidská zbabělost a předsudky. A kdo ví, co ještě!

   Ale idu do toho. A stydím se za to, že se stydím.

   Dojdu k němu a říkám, že je to pro něj.

   Koukne na mě. On mi nerozumí!

   Hodím to to English. A najednou se mu rozjasní.

   Děkuje a zeptá se mě, jak se jmenuju. Zároveň se mi představí, potřese mi rukou a políbí mi ruku.

   Wau! A není to laciné gesto.

   A začne mi povídat. Učil nějakých 25 let jako profesor na Oxfordu. Dalších 15 let na Hawardu. A na Cambridge.

   :-O

   A na Karlově univerzitě.

   Umí deseti jazyky. Dává i příklady.

   V hlavě mi nejdou dohromady dvě věci. Já se střední školou se mám dobře, on s takovou praxí je bezdomovec.

   Samozřejmě mě napadne, že si vymýšlí. A je to možné.

   Čas tlačí. Musím jít. Nerada ho přerušuji.

   Kolem zase začnou proudit davy.

   Omlouvám se mu, spěchám na autobus. Potřese mi rukou, políbí ruku. Rozloučí se.

   Je mi zase trochu trapně díky ostatním okolo, ale najednu stranu si říkám: "No a co!"

   Políbení je mi trochu nepříjemné i podání ruky. Na druhou stranu přeci jen je to bezdomovec a kdo ví, jak je na tom s hygineou. A v jednu chvíli jsem měla tendenci mu ji nepodat a nenechat si ji políbit.

   Ale v tu chvíli jsem se zarazila. Vzala bych mu možnost se projevit. Vzala bych mu možnost jeho důstojnosti člověka. Podřadila bych ho.

   Spíš než odcházím, zmateně prchám.

   Cosi za mnou volá, ale nerozumím. A musím jít.

   Su ráda, ale pro jistotu si na ulici umyju ruku sněhem. Jiná hygiena není v tu chvíli časově dostupná. A přeci jen jedu taky ke kamarádce, která má malé dítě.

   Najednu stranu si to dokážu obhájit, nadruhou se za své chování stydím.

   A mám mu věřit? Nevím.

   Rozhodně bych ráda věděla, jak se člověk s takové pozice zkušeného profesora dostane k roli bezdomovce.

   Sama ze své zkušenosti vím, jak se život dokáže zvrtnout. A ze zkušenosti ostatních.

   Ale i tak. Zajímá mě to. I to jestli je to pravda.

   Očividně měl nemocnou jednu ruku a snad i nohu.

   Ale to už nevím.

   Ale jedno vím jistě. Teď kdekoliv v Praze půjdu a kor v metru, budu vyhlížet svého bezdomovce.

   Třeba se to ještě dozvím.